Jdi na obsah Jdi na menu
 


Magazín - články

25. 7. 2017

Rozloučení s Janou

 

Je pátek 18.5.2018. Jedu od Prahy, abych se zúčastnila rozloučení s Janou. Promítám si, jak šel čas, co mě s ní spojovalo, jak to plynulo.

První setkání

Janu jsem znala osobně minimálně asi dvanáct let. Viděly jsem se spolu prvně na kamerových zkouškách do pořadu „Volejte věštce“. Byla jsem tam krátce, protože mi tento noční program nevyhovoval. Přešla jsem na dva roky do vysílání shodného programu v rádiu Hey a na diskrétní linku. V rádiu a na lince jsem se cítila dobře. Moc mě to bavilo, ale po dvou letech toto vysílání bylo zrušeno. Na lince jsem zůstala asi pět let. Potom už se to nedalo. Původní projekt byl znehodnocen. Můj hendikep byl, že jsem bydlela v Liberci. Jana byla v televizním pořadu, jako v rádiu. Zvládla to především časově lépe. Byla na rozdíl ode mě místní. Já musela tomu věnovat dva dny, nebo celou sobotu či neděli, pokud se vysílalo na Hey i o víkendu. Když jsem byla doma, měla čas, tak jsem jí sledovala ve vysílání. Je pravda, že vykládám jiné karty, tak jsem jí jenom poslouchala, co říká.

Jak šel čas

Jana byla stále v pořadu na TV, potom proběhly určité změny. Vystřídala TV a příbuzné pořady. Viděla jsem se s ní sporadicky na nějakých akcích. Až poslední roky se začala víc objevovat na výstavách, kam jsem já hojně o víkendech po celou dobu jezdila. I tyto akce prošly a procházejí proměnou. Určitý impuls tomu dala Jana, když přišla s kolektivem kartářek. Ne všichni vystavovatelé, prodejci to vítali. Rozdělilo to dříve sehraný a respektovaný tým vystavovatelů. Možná, že jenom přišla vlna, která je i ve společnosti, tj. dělení se na skupinky. Janu jsem pozorovala, co všechno zvládá, kolik si toho na sebe bere. Byla třeba celý víkend v Brně na výstavě a ještě byla v neděli v nočním vysílání. Myslela jsem si, že je k neutahání. Ale opak bude pravdou. Já jsem to noční věštění na diskrétní lince do pěti let opustila, protože se to začalo podepisovat na mém zdraví. A to jsem byla doma, nikam jsem nejezdila.

Rozloučení

Na aktu rozloučení s Janou v úvodním slovu také zaznělo: "Kdo jste sem dnes přišel, jistě vám každému Jana svou radou a pomocí prospěla". Není to přesná citace, ale v tomto smyslu to bylo. Nevím, jak to na každého zúčastněného platilo. To neumím posoudit, ale já bych věděla, jak to bylo u mě.

Byla jsem ve složité situaci. Čekala jsem vyrovnání podílu SJM. Mělo to svůj termín, věděla jsem, že jsou na to tři měsíce. Bylo mi řečeno, že bude využit až ten poslední den splatnosti. Potřebovala jsem si řešit své nové bydlení a bez vyplacení mého podílu to bylo nemožné. Byly jsme s Janou na akci v Litomyšli. V neděli závěrem jsem za ní šla, aby se mi podívala do karet. Říkala, že peníze dostanu, ale že to bude těsně před termínem, než mi je má dát, ale že je dostanu. Uklidnilo mě to. Hodně jsem si to připomínala. Věřila jí. Ale co se dělo dál? Termín už byl a peníze nikde. První den, druhý a třetí den po termínu stále nic. Už jsem kontaktovala právníka, že podáme výzvu před samotnou exekucí. Tu jsem ale nechtěla. Do toho celého dění se vložil makléř. Jednoduše zavolal na dotyčné telefonní číslo a peníze čtvrtý den po termínu jsem měla v pořádku na svém účtu. Takže to bylo těsně, než nastal proces vymáhání právní cestou.

Vzájemné výklady karet

Samozřejmě Jana měla přehled o své „konkurenci“. Dovolím si říci, že věděla, že karty vykládat umím, ale nejsem pro ní někdo, s kým nesouhlasí. Nevím, kdy prvně přišla, abych jí vyložila karty. Veřejnost se diví, když nás na výstavách vidí u stolků, jak si vzájemně vykládáme karty. Já bych to asi řekla následovně. Víc si asi potřebujeme o situaci promluvit, získat třeba jiný náhled, nebo názor, zkušenost, než skutečný výklad. Je nám to „kartářkám“ vlastní si povídat nad kartami, nebo s kartami v ruce.

Jednou za mnou přišla a chtěla vyložit karty na svůj nový a téměř připravený projekt. Vybrala si karty a jedna z důležitých karet, byla „Pětka disků“. Kdo kartám rozumí, ví, že je to problémová karta. Ona to sama viděla, ale myslela si, že to nemůže být pravda. Já jsem jí jenom řekla, že to tak nebude, jak to plánuje. Udělala jsem další výklad sama, ale o nic lepší to nebylo. Měla zprávy i z jiných zdrojů, tam jí to prý vycházelo dobře. Jenom jsem jí řekla, Jano je mi to líto, ale vidíš sama.

Několik dalších výstav za mnou nepřišla a dovolím si říci, že se vyhýbala. Asi po třech měsících přišla a i když nerada, řekla: „Plášilko“ měla jsi zase pravdu. Projekt se nerozeběhl. Snahu měla. Já už jsem jejích služeb nevyužívala. Jí jsem ještě na nějaké otázky odpovídala. Vztah mezi námi zase plynul dál.

Poslední období

Na Janě bylo vidět, jak se snaží o uzdravení. Mluvily jsme spolu o tom. Já jí moc fandila, aby to zvládla. Byla by to pro mě velmi dobrá zpráva. Měla podobnou diagnózu co měla moje máma, když jsem ještě chodila do školy. Tehdy bylo jenom možnost utěšujících léků. Dnes jsou lékaři mnohem dál v možnostech léčení a vyléčení. Nepovedlo se. Na památku mám od ní její vydanou knížku a karty. To mi věnovala za výklady pro ní a asi i za cosi, co jsme si mezi sebou vytvořily. Snažila jsem se jí brát, jaká byla.

Tímto osvobozujícím textem a jeho psaním se s Janou loučím, abych já i ona jsme mohly jít dalšími cestami. Bohužel je to v krátké době druhý zesnulý člověk, kterého jsem znala z výstav, kam jsem hojně o víkendech jezdila. Čest jejich památce.

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Krátký první příběh. Pavel.

 

Je 9.5.2018. Čtu si při odpolední kávě horoskop na ten den. Zněl tam apel, „pokud se chcete posunout dál, je potřeba vyřešit, nebo dokončit, co jste měli v plánu“. Jistě jsem věděla, co je to v mé situaci.

Když vyšel časopis Ve Hvězdách s číslem 84, byla tam od pana Zahrádky napsaná vzpomínka na Pavla Kobzu. Velmi přesně, citlivě a pravdivě uvedené, co bylo a je. Jsou tam uvedené kontakty a popsané záměry, jak pomoci Pavlovi a jeho pozůstalým. Už před tím, byla možnost najít na internetu číslo účtu, kam poslal libovolnou částku, která pomůže pozůstalým. Jedná se o zhotovení pamětní desky pro Pavla. To jsem učinila vzápětí, jak jsem číslo měla. V časopise byla uvedena další možná finanční pomoc na pokračování výroby kyvadel dle Pavlova vzoru. Jak tato pomoc je plánovaná a bude probíhat je uvedeno.

Měla jsem stále nějaké povinnosti a neměla čas, nebo jsem si ho neudělala, aby ještě svým dílem prospěla. Také jsem chtěla napsat panu Zahrádkovi poděkování, že se Pavlovi v časopise věnoval.

Mnoho z nás, co na výstavy a esoterické festivaly jezdíme, jsem se s ním kamarádili. Bylo nás hodně. Znala jsem Pavla minimálně patnáct roků. Bylo to nepočítaně víkendů, co jsem odjížděla z domova na výstavy. Na mnohých Pavel se svými kyvadly byl.

Jak to pokračovalo?

Po přečtení uvedeného apelu, jsem začala psát poděkování a zaplatila přes účet, co jsem chtěla poslat. Jenom jsem se odhlásila z banky, zvonil mi telefon. Paní chtěla za mnou přijet do Liberce na karty, ale nevěděla, že už tam nebydlím. Nabídla jsem jí kontakt přes skype, nebo, že mi může zavolat. Domluvily jsem se spolu na úhradě a čase, kdy se do karet podíváme. Brala jsem to jako poděkování od Pavla. I takové jsou cesty. Jsem ráda, že jsem ho „znala“.