Jdi na obsah Jdi na menu
 


Magazín - články

25. 7. 2017

Vážení, toto video stojí za to si vyslechnout. 

https://www.cestyksobe.cz/roman-zahradka-deset-let-s-hvezdami/27626

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vážení,

dovolila jsem si přidat odkaz na webové stránky časopisu Ve Hvězdách, kde publikuji. Přispěla jsem svým pohledem v článku na danou událost.

https://vehvezdach.cz/marie-plasilova-vitova-vzpominka-miroslava-hornicka-u-prilezitosti-stych-narozenin/

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pardubice výstava Ezoterika - listopad 2018

Jezdím sem už řadu let. Nyní byla už třetím ročníkem v jiném prostoru. Mnohé se změnilo. Prostor (ABC Klub na Olšinkách) je moc fajn, ale značně ubylo návštěvníků. Což je na škodu programu, který je tam vždy přichystán.

Poděkování

V úvodu chci poděkovat těm, kdo si našli cestu k mému spolku pro výklad. V sobotu to bylo rušnější, než v neděli. Celkový dojem mám příjemný. Setkala jsem se zase s novými lidičkami, jako s těmi, jež už znám. Chtěla bych se zmínit o třech událostech. Ostatní jsou také zajímavé, ale uvedu ty vybrané.

První sobotní příběh

I když ten nebyl první, tak mu dám symbolicky přednost. V magazínu, který jsem si zavedla na mých stránkách, první příspěvek byl věnován Pavlovi. Kdo jste ho znal, víte o kom jsme se zmiňovala a budu zmiňovat.

Milan Stříbrný Vlk

V sobotu v Pardubicích za mnou přišel a hezky mě oslovil „Maruško“. Přišel mi říci, že děkuje, jak jsem o Pavlovi a jeho přátelích i de facto o něm psala do redakce časopisu Ve Hvězdách. Ta můj příspěvek otiskla (Ve Hvězdách č. 85). Jednalo se o zorganizovanou následnou pomoc pozůstalým v rodině Pavla. Aktivovala se finanční sbírku na pamětní Pavlovu desku u nich na hřbitově. Rodina na to neměla peníze. To se vše podařilo. Kdo chtěl pomohl, jak uměl. Právě v Pardubicích mi přišel zmíněný Milan Stříbrný Vlk, jak si říká, ukázat fotku, jak je vše na hřbitově upravené. Sbírka se vydařila. Povídala jsme si s ním o Pavlovi, zavzpomínali a já mu vyprávěla svůj příběh.

Červnový zážitek

Někdy v tu dobu jsem se v noci ve spánku dostala do kontaktu s „Pavlem“. Šla jsem proti němu a měla velkou radost, že se uzdravil. Ještě jsem to na něho volala. „Pavle, Ty jsi se uzdravil“. On neodpovídal, neusmál se, ale šel stále ke mně. Najednou jsem viděla, že je jeho tvář neměnná a tak jsem postupně původní radost ze setkání změnila v pochopení, jaká je situace. Najednou jsem viděla, že nás dělil jakýsi prostor. Můžeme to nazvat prázdnem. Byly zřetelné břehy na kterých jsme proti sobě stáli. To už jsem věděla, kde je on a kde já. Nemluvil, jenom jsem chápala, že mu je to moc líto, že je někde, kde asi původně být nechtěl, že je izolován od nás. Bylo mu po nás smutno, ale jinak žádný výraz trápení a bolest. Vnímala jsem při tom, že chce za námi, koho měl rád. Že chce zpět na planetu zase k nám. Už je poučen. Předpokládám, že už si povede svůj život zodpovědněji.

Výstavy

Na nich, kam stále jezdíme my ostatní, s kým se Pavel kamarádil, jsem ho často vnímala. S kým se mohu o takových zážitcích bavit, jsme si říkali své dojmy. Najednou jsem vnímala, že už za námi nechodí. Nevím, kdy přesně to bylo, ale vnímala jsme, že už někdy v září jsme to pociťovala. Pan Milan Stříbrný Vlk, mi prozradil, že ho odvedl, lépe řečeno jeho duši, aby tu moc dlouho nebloudil a mohl do další inkarnace. Povídal mi zase jeho zážitky s „Pavlem“. Byli kamarádi přátelé.

Závěrem

Zprávy, které jsem dostala při zmíněném setkání mi udělaly velkou radost. Mělo to minimálně dva směry. Jedním byl podařený záměr, myslím tím pomoc Pavlovo rodině zhotovit mu pamětní desku na hřbitově. Že se přátelství projevilo touto nádhernou formou. Druhou a také důležitou zprávou bylo, že jsem vnímavá, že jsem poznala, že už je „Pavel“ tam kde má být, chce-li do nové inkarnace. Takže, když vnímám toto, vnímám i jiné události, dění, vlivy a energie. Vím, že se mohu na svou intuici a vnímání, empatii spolehnout. Potřebuji to registrovat, že to tak prostě je. Pomáhá mi to dál. Jak se ukáže, potřebovala jsem to už v sobotu na zmínění esoterické výstavě v Pardubicích. (napíši a uvedu, jakmile si udělám čas)

 

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Úvaha po festivalu v Plzni 2017 a dokončení po MSŽ Plzeň 2018

 

Úvod:

Zde podotýkám, že jsem tento příspěvek měla rozepsaný celý rok a de facto, nevěděla, co s ním. Na svém PC jsem denně koukala na nedopsaný článek, který jsem si ponechala umístěný na ploše monitoru. Někdy jsem se k němu vrátila, něco poopravila, ale zase text uložila k dalšímu případnému pokračování. Předpokládala jsem, že další prožitky, aktuální dění mi pomůže najít řešení, dopsat text, nebo se prostě rozhodnu to nechat být.

 

Zamyšlení:

Mám představu, že vše má svůj smyl a tak i festivaly a výstavy zaměřené esoterickým směrem. Podobných akcí se zúčastňuji víc jak patnáct let. Za tu dobu jsem poznala mnoho lidí a osobností. Jedná se o pořadatele, lektory, vystavovatele, ale i návštěvníky, zájemce o pořádané akce. Ne jinak tomu bylo na akci (MSŽ Plzeň 2017), na které jsem byla.

Vystavovatelé se hodně změnili. Myslím tím, že ti, kteří jezdili v uplynulých letech už pozvolna tento způsob služby opouštějí. Je pravda, že už také třídím, kam ano, kam už ne. Důvodů je víc (cesty, ubytování a čas).

 

Co mi přinesl právě zmíněný festival?

Do Plzně jsem se těšila. Ale domů jsem se vracela se smíšenými pocity a musím říci, že celkem nemile překvapená. Je pravda, že druhý den jsem odjížděla na dovolenou, tak jsem se víc věnovala tomu, co s cestou bylo potřebné zařídit. Vzpomínky na festival jsem někam založila, nechala plynout. Přesto se časem vloudily pocity, které s akcí souvisely.

 

Dny na festivalu:

Ti, kteří za mnou přišli na výklad karet byli fajn. Děkuji za setkání s nimi. Protože jsem měla i čas se porozhlédnout, dívala jsem se na ostatní návštěvníky. Pozorovala jejich reakce, případné zájmy. Nejvíc, ale procházeli okolo a cílem byla vybraná určitá přednáška. Sama jsem měla přednášku druhý den festivalu. Když jsem vešla do prostoru chodeb, kde jsou učebny, využívané jako přednáškové místnosti, nestačila jsem se divit. Byl tam velký počet posluchačů. Ani jsem nepostřehla, že jich tolik prošlo okolo mého stolku. Jinou cestu, nebylo možné využívat. Jistě je to v pořádku, že je o přednášky zájem. Ale nezodpovězenou otázkou zůstává, „Co si z toho odnáší, co případně aplikují do svým životů?“

 

Přednáška:

Ve třídě bylo hodně zájemců. Nemohla jsem je spočítal, ale tak ze ¾ byla obsazená. Musím říci, že nikdo neodešel. Je to takový nešvar těchto festivalů, že se posluchači volně přemisťují z přednášky na přednášku. Prostě jdou, kam se jim momentálně chce jít, nebo podlehnout přání kamarádky apod. Dříve mě to mrzelo, když se něco podobného dělo, ale nyní už jsem si zvykla. Důvodů, proč odcházejí je nepočítaně, ale že ruší ostatní, zůstává.

Téma přednášky byl příběh, který se ukrývá pod tarotovou kartou „Dva poháry“. Je to symbol lásky, výměny citů, nezávislost v citech, cit pro lásku, vymezení se vůči závislosti. Hovořila jsem o souvislostech, chtěla, aby se někdo do besedy zapojil. Kdyby spadl špendlík, tak by byl slyšet. Nikdo neměl odvahu se zeptat, nikdo nereagoval na to, co jsem říkala. Nikdo viditelně nereagoval. Musím říci, že to byl pro mě nepříjemný pocit, když jsem k nim promlouvala a nikdo nereagoval. Informace si „vzali“ a ponechali si je. Musím říci, že to byl nepříjemný citový a emoční chlad, který na mě nemile působil. To je to, co mě nejvíce trápilo. Během přednášky přišla paní. Známe se, čas od času jí vykládám katy. Ta jediná reagovala, ptala se, řekla svůj příběh. Za příčinou její proměny byl úraz. Určitý čas strávila na lůžku se zlomenou nohou. Paní už je v seniorském věku. Má za sebou mnoho zkušeností. Na přednášce vyprávěla, jak byla řadu let „závislá“ na rodině. Jejich rodina má svou firmu a ona tam kromě účetnictví, dělala co bylo potřeba. Takovou tu drobnou, ale potřebnou práci. Lidé z rodiny to měli, jako samozřejmost, že to obstará. Rovněž domov, byl v její režii. Až v nemocnici si uvědomila, že vlastně nežije svůj život. Začala to napravovat. Ale rodina s tím měla problém. Přesto paní věděla, že dělá dobře. Uplatnila svou práci sama na sobě po dlouhé době, co navštěvovala festival. Hlavně, že se jí to podařilo, i když na to léta čekala, nebo se léta odhodlávala ke změně. Posilovala sebedůvěru. Nyní pochopila, o čem mluvím na přednášce. proto se přidala se svým příběhem. 

 

Festival Plzeň 2018

Velmi jsem se rozhodovala, zda pozvání na účast „MSŽ Plzeň 2018“, přijmu. Věděla jsem, že někteří vystavovatelé tam nepojedou, že volí jiný program, že je jiná situace atd. Mnoho věcí se za jeden rok změnilo. Pozvání jsem přijala. Jak víte, měla jsem i jiné místo pro výklad karet, službu pro klienty. Jedním slovem, byla jsem spokojená.

 

Přednáška:

Na přednášku přišel zase příjemný počet zájemců. Tentokrát to bylo ze strany návštěvníků aktivnější. Téma jsem měla „Čtyři krále“ z královských karet. Chtěla jsem poukázat na předcházející práci a činnosti, které vedou právě k vyspělosti a vyzrálosti. Tento proces a co tomu předchází, v karetním systému představují mimo jiného právě králové a královny.

 

Závěrem:

Jsem ráda, že jsem se zúčastnila festivalu. Kromě přednášky, zpětné vazby, výkladů karet pro klienty, ještě probíhá další dění. To převážně mezi přáteli, vystavovateli apod. Obohacuje mě se setkávat pravidelně, nebo sporadicky s lidmi, které mám ráda a máme si co říci. Je to velké podpora pro činnosti, které děláme. Může se jednat o zdánlivě nesourodé služby, činnosti, ale cíl je shodný. Předávat si zkušenosti v tom, jak i nadále využívat poznatky, služby a veškerý dostupný sortiment zboží, jako pomůcky ke zdravému a vědomému životu. Podpořit se ve směru, kterým jdeme. Vždyť to je smysl duchovní – vnitřní cesty jedince. Naučit se v praxi toto vše využívat ve prospěch svůj a všech zúčastněných. Aplikací a využitím dostupných duchovních technik, poznatků a zboží tohoto charakteru (bylinné čaje, doplňky stravy, „kamínky“, mandaly atd.) dostává tato činnost pravý smysl. Propojením poznatků obohatíme sebe, ale i svou praxi.

 

Satisfakce:

Odpovědí na mou životní cestu a zvolený směr, je toto povídání na videu. Zde máte odkaz.

https://www.cestyksobe.cz/roman-zahradka-deset-let-s-hvezdami/27626

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozloučení s Janou

 

Je pátek 18.5.2018. Jedu do Prahy, abych se zúčastnila rozloučení s Janou. Promítám si, jak šel čas, co mě s ní spojovalo, jak to plynulo.

První setkání

Janu jsem znala osobně minimálně asi dvanáct let. Viděly jsem se spolu prvně na kamerových zkouškách do pořadu „Volejte věštce“. Byla jsem tam krátce, protože mi tento noční program nevyhovoval. Přešla jsem na dva roky do vysílání shodného programu v rádiu Hey a na diskrétní linku. V rádiu a na lince jsem se cítila dobře. Moc mě to bavilo, ale po dvou letech toto vysílání bylo zrušeno. Na lince jsem zůstala asi pět let. Potom už se to nedalo. Původní projekt byl znehodnocen. Můj hendikep byl, že jsem bydlela v Liberci. Jana byla v televizním pořadu, jako v rádiu. Zvládla to především časově lépe. Byla na rozdíl ode mě místní. Já musela tomu věnovat dva dny, nebo celou sobotu či neděli, pokud se vysílalo na Hey i o víkendu. Když jsem byla doma, měla čas, tak jsem jí sledovala ve vysílání. Je pravda, že vykládám jiné karty, tak jsem jí jenom poslouchala, co říká.

Jak šel čas

Jana byla stále v pořadu na TV, potom proběhly určité změny. Vystřídala TV a příbuzné pořady. Viděla jsem se s ní sporadicky na nějakých akcích. Až poslední roky se začala víc objevovat na výstavách, kam jsem já hojně o víkendech po celou dobu jezdila. I tyto akce prošly a procházejí proměnou. Určitý impuls tomu dala Jana, když přišla s kolektivem kartářek. Ne všichni vystavovatelé, prodejci to vítali. Rozdělilo to dříve sehraný a respektovaný tým vystavovatelů. Možná, že jenom přišla vlna, která je i ve společnosti, tj. dělení se na skupinky. Janu jsem pozorovala, co všechno zvládá, kolik si toho na sebe bere. Byla třeba celý víkend v Brně na výstavě a ještě byla v neděli v nočním vysílání. Myslela jsem si, že je k neutahání. Ale opak bude pravdou. Já jsem to noční věštění na diskrétní lince do pěti let opustila, protože se to začalo podepisovat na mém zdraví. A to jsem byla doma, nikam jsem nejezdila.

Rozloučení

Na aktu rozloučení s Janou v úvodním slovu také zaznělo: "Kdo jste sem dnes přišel, jistě vám každému Jana svou radou a pomocí prospěla". Není to přesná citace, ale v tomto smyslu to bylo. Nevím, jak to na každého zúčastněného platilo. To neumím posoudit, ale já bych věděla, jak to bylo u mě.

Byla jsem ve složité situaci. Čekala jsem vyrovnání podílu SJM. Mělo to svůj termín, věděla jsem, že jsou na to tři měsíce. Bylo mi řečeno, že bude využit až ten poslední den splatnosti. Potřebovala jsem si řešit své nové bydlení a bez vyplacení mého podílu to bylo nemožné. Byly jsme s Janou na akci v Litomyšli. V neděli závěrem jsem za ní šla, aby se mi podívala do karet. Říkala, že peníze dostanu, ale že to bude těsně před termínem, než mi je má dát, ale že je dostanu. Uklidnilo mě to. Hodně jsem si to připomínala. Věřila jí. Ale co se dělo dál? Termín už byl a peníze nikde. První den, druhý a třetí den po termínu stále nic. Už jsem kontaktovala právníka, že podáme výzvu před samotnou exekucí. Tu jsem ale nechtěla. Do toho celého dění se vložil makléř. Jednoduše zavolal na dotyčné telefonní číslo a peníze čtvrtý den po termínu jsem měla v pořádku na svém účtu. Takže to bylo těsně, než nastal proces vymáhání právní cestou.

Vzájemné výklady karet

Samozřejmě Jana měla přehled o své „konkurenci“. Dovolím si říci, že věděla, že karty vykládat umím, ale nejsem pro ní někdo, s kým nesouhlasí. Nevím, kdy prvně přišla, abych jí vyložila karty. Veřejnost se diví, když nás na výstavách vidí u stolků, jak si vzájemně vykládáme karty. Já bych to asi řekla následovně. Víc si asi potřebujeme o situaci promluvit, získat třeba jiný náhled, nebo názor, zkušenost, než skutečný výklad. Je nám to „kartářkám“ vlastní si povídat nad kartami, nebo s kartami v ruce.

Jednou za mnou přišla a chtěla vyložit karty na svůj nový a téměř připravený projekt. Vybrala si karty a jedna z důležitých karet, byla „Pětka disků“. Kdo kartám rozumí, ví, že je to problémová karta. Ona to sama viděla, ale myslela si, že to nemůže být pravda. Já jsem jí jenom řekla, že to tak nebude, jak to plánuje. Udělala jsem další výklad sama, ale o nic lepší to nebylo. Měla zprávy i z jiných zdrojů, tam jí to prý vycházelo dobře. Jenom jsem jí řekla, Jano je mi to líto, ale vidíš sama.

Několik dalších výstav za mnou nepřišla a dovolím si říci, že se vyhýbala. Asi po třech měsících přišla a i když nerada, řekla: „Plášilko“ měla jsi zase pravdu. Projekt se nerozeběhl. Snahu měla. Já už jsem jejích služeb nevyužívala. Jí jsem ještě na nějaké otázky odpovídala. Vztah mezi námi zase plynul dál.

Poslední období

Na Janě bylo vidět, jak se snaží o uzdravení. Mluvily jsme spolu o tom. Já jí moc fandila, aby to zvládla. Byla by to pro mě velmi dobrá zpráva. Měla podobnou diagnózu co měla moje máma, když jsem ještě chodila do školy. Tehdy bylo jenom možnost utěšujících léků. Dnes jsou lékaři mnohem dál v možnostech léčení a vyléčení. Nepovedlo se. Na památku mám od ní její vydanou knížku a karty. To mi věnovala za výklady pro ní a asi i za cosi, co jsme si mezi sebou vytvořily. Snažila jsem se jí brát, jaká byla.

Tímto osvobozujícím textem a jeho psaním se s Janou loučím, abych já i ona jsme mohly jít dalšími cestami. Bohužel je to v krátké době druhý zesnulý člověk, kterého jsem znala z výstav, kam jsem hojně o víkendech jezdila. Čest jejich památce.

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Krátký první příběh. Pavel.

 

Je 9.5.2018. Čtu si při odpolední kávě horoskop na ten den. Zněl tam apel, „pokud se chcete posunout dál, je potřeba vyřešit, nebo dokončit, co jste měli v plánu“. Jistě jsem věděla, co je to v mé situaci.

Když vyšel časopis Ve Hvězdách s číslem 84, byla tam od pana Zahrádky napsaná vzpomínka na Pavla Kobzu. Velmi přesně, citlivě a pravdivě uvedené, co bylo a je. Jsou tam uvedené kontakty a popsané záměry, jak pomoci Pavlovi a jeho pozůstalým. Už před tím, byla možnost najít na internetu číslo účtu, kam poslal libovolnou částku, která pomůže pozůstalým. Jedná se o zhotovení pamětní desky pro Pavla. To jsem učinila vzápětí, jak jsem číslo měla. V časopise byla uvedena další možná finanční pomoc na pokračování výroby kyvadel dle Pavlova vzoru. Jak tato pomoc je plánovaná a bude probíhat je uvedeno.

Měla jsem stále nějaké povinnosti a neměla čas, nebo jsem si ho neudělala, aby ještě svým dílem prospěla. Také jsem chtěla napsat panu Zahrádkovi poděkování, že se Pavlovi v časopise věnoval.

Mnoho z nás, co na výstavy a esoterické festivaly jezdíme, jsem se s ním kamarádili. Bylo nás hodně. Znala jsem Pavla minimálně patnáct roků. Bylo to nepočítaně víkendů, co jsem odjížděla z domova na výstavy. Na mnohých Pavel se svými kyvadly byl.

Jak to pokračovalo?

Po přečtení uvedeného apelu, jsem začala psát poděkování a zaplatila přes účet, co jsem chtěla poslat. Jenom jsem se odhlásila z banky, zvonil mi telefon. Paní chtěla za mnou přijet do Liberce na karty, ale nevěděla, že už tam nebydlím. Nabídla jsem jí kontakt přes skype, nebo, že mi může zavolat. Domluvily jsem se spolu na úhradě a čase, kdy se do karet podíváme. Brala jsem to jako poděkování od Pavla. I takové jsou cesty. Jsem ráda, že jsem ho „znala“.